Středa:
Když jsem se vzbudila, měla jsem vcelku fajn náladu. Slunce hezky hřálo a ptáci za okny zpívali, i když nebyli skoro slyšet přes ten strašný hluk motorů aut. Opět jsem si užila trochu volnosti a vstávala jsem později, než obvykle. Instinktivně jsem zamířila do té mudlovské hospůdky na rohu a k mé radosti jsem tam narazila na Jordyho. Pokecali jsme si a opět se hodně nasmáli, pak tam ale přišla Selena... Nejdřív mi připadalo, že nás oba ignoruje a tak za ní šel Jordy sám. Sedli jsme si u stolu a já se jí představila. Nebyla teda moc vstřícná a asi neměla dvakrát náladu na povídání, já jsem to ale chtěla nějak urovnat a taky jsem potřebovala nějak zaplnit trapné chvilky ticha, tak jsem kecala o nějakých blbostech, co mě napadli. Nakonec se taky ujala slova a nadhodila něco o tom, jak letos chtějí všichni do Nebelvíru. Hned na to se mě zeptala, kam chci já. V tu chvíli jsem měla sto chutí jí také zalhat, stejně jako Jordy, ale mám svojí hrdost a nebudu se snad chovat jako, že z ní mám strach a tak jsem hrdě řekla, že bych si přála být v Nebelvíru. Selena si jenom posměšně odfrkla, což mě pohoršilo. Už několikrát jsem opakovala, že rozdíly kolejí jsou směšné a všechny nás to jenom rozděluje. Hned jsem jí to vmetla do tváře a ona na to jenom, že prostě Zmijozel nemá rád Nebelvír a naopak. Ihned mi bylo jasný, že s touhle holkou se už bavit nebudu a chtěla jsem ihned odejít. Jordy však naléhal, ať zůstanu a najednou se zvedla Selena a řekla, že už radši půjde. Vážně jsem nevěděla co říct. Tak jsem tam s Jordym zůstala. On mi po nějaké chvíli řekl, že Selena si myslí, že spolu něco máme. Jak jí to mohlo napadnout?! Vždyť je to blbost, jsme jen přátelé. Pak jsem ale začala dávat vinu sobě, protože takhle jsem to Jordymu se Selenou úplně zkazila. Řekla jsme mu to a on na to, že je to nesmysl. Tak jsem se tak nějak uklidnila a začala opět nová a zábavnější konverzace.
Napadlo mě, protože zřejmě díky nám chodí do té hospůdky více lidí, že si založíme v Bradavicích vlastní, kam budeme zvát přátelé. Tenhle nápad mě tak nadchl, že jsem nemohla myslet už na nic jiného a ve své mysli jsem vylaďovala detaily tohoto plánu. S Jordym jsme se nakonec šli projít po Londýně a obešli jsme všechny krámky, co tam mají. Já si koupila plyšovou myš, ale už jsem na nic jiného ani neměla peníze, tak si budu muset počkat, až otevřou příčnou a já si budu moci zajít do banky. Někdy odpoledne jsem Jordyho opustila a šla si zavolat. Našla jsem totiž telefonní budku a ihned mě napadlo zavolat tátovi z těch posledních drobných, co mi zbyli. Nejdřív to vypadalo fajn, brácha se už prý trochu uklidnil, ale stále se mu moc stýská. Pověděli jsme si poslední novinky a on na mě najednou vypálil, že chce, abych se vrátila domů a to hned. Jasně, že jsem mu odporovala, strašně se mi tu líbí a je to má jediná šance na nový život. Po dlouhé hádce jsem mu třískla s telefonem a naštvaně vyběhla z budky. V Kotli jsem trochu naštvaně sledovala okolí a nakonec jsem si šla lehnout, jinak bych asi svým pohledem, ze které skoro lítali blesky, podpálila celý Kotel.